Dobré dopoledne.

24. srpna 2015 v 13:01 | Straka |  Myšlenky
Nedávno jsem se seznámila s Arnettovým termínem "emerging adult", což se dá volně přeložit jako "vynořující se dospělý" a popisuje několikaleté období mezi adolescencí a dospělostí, kdy je člověk vlastně už na občance dospělý, ale stále ještě v jeho životě nefigurují záležitosti s dospělostí obvykle spojené, jako například plnohodnotná práce, manželství, děti a emoční i finanční stabilita. Vynořující se dospělí jsou v podstatě jako kočky. Nějak to zvládají, ale někdo by se o ně asi měl starat.

Tento termín mi připadá báječný ze dvou důvodů - zaprvé, dává nálepku tomu, že je mi přes dvacet, nerada telefonuju cizím lidem, nevím, co chci v životě dělat a zuby nehty se držím brigád, přestože by vzhledem k mému magisterskému studiu bylo vhodnější, kdybych už konečně začala navážno pracovat ve svém oboru. Miminka mi pořád nepřipadají roztomilá a neumím vyplňovat daňová přiznání, zatímco moji rodiče již touto dobou měli mě, práci na plný úvazek a hypotéku. Je uklidňující vědět, že existuje komfortní sociologický termín a já se tak můžu chlácholit, že vlastně nejsem úplný životní loser.




Zadruhé, dává mi to alespoň chabou omluvu pro to, že si i v postpubertálním věku zase zakládám osobní blog. Důvodů je samozřejmě víc a některé jsou dokonce i trošku prozaičtější než to, že se prostě nudím, přemýšlím a mám potřebu to dávat na (pomyslný) papír. Tak třeba - při stěhování jsem našla deník z doby, kdy mi bylo třináct. Ráda bych teď uvedla nějaký úžasný zvrat, třeba jako že jsem ve třinácti oplývala množstvím hlubokých myšlenek, které nakonec semlela všednost, ale bohužel, dostavilo se mi jen prozření, že jsem ve třinácti nebyla tak jiná a hrozně vyspělá, jak jsem celý život od tohoto věku vlastně věřila. (Se značným věkovým odstupem mám skoro chuť konstatovat, že jsem byla dítě, které se rochnilo v tom, že oproti zájmu o módu a kluky čte, píše a žije anime/mangou a proto ho nikdo nemá rád. Sice si živě pamatuju, jak zoufalý pocit byl nemít kamarády, ale když jsem si četla ten deník, došla jsem k smutnému závěru, že bych se asi taky šikanovala.)
Každopádně jsem zjistila, že se mi většina vzpomínek vlastně slévá dohromady a mrzí mě, že jsem si deník psát přestala, protože i když mi to v té době připadalo jako ztráta času, teď bych si hrozně ráda početla, o čem jsem třeba před pěti přemýšlela, co jsem poslouchala, jaké jsem měla názory a co mě kdy trápilo. Takže jsem se rozhodla, že to svému budoucímu já ulehčím a zase začnu svoje myšlenky psát, aby se mělo za pár let zase čemu šklebit.

Když jsem byla mladší, chtěla jsem být - jako spousta jiných, koneckonců - spisovatelkou a malířkou. Samozřejmě jsem záhy zjistila, že nemám ani spisovatelský talent, ani malířské nadání, ale vždycky jsem byla alespoň hrdá, že perfektně ovládám český jazyk a jeho formální úpravu. Kde ty loňské sněhy jsou, kdy jsem byla přeborníkem v přechodnících! Teď se moje psaní omezilo na Facebook messenger a smsky a já s hrůzou zjišťuji, že moje slovní zásoba notně prořídla a čím dál tím častěji se mi do psaní vkrádají chyby, takže jsem se rozhodla, že když už ze mě nebude druhý Sapkowski, měla bych alespoň zapracovat na tom, abych se nemusela stydět za svůj písemný projev. Horší ale je, že čím jsem starší, tím mám pocit, že přestávám přemýšlet. Že prostě úvahy vystřídaly každodenní starosti, práce, škola. Že když začnu nad něčím uvažovat, sama nad tím mávnu rukou - "neřeš blbosti, už nejsi puberťák, starej se radši o to, co teď hoří". Chvíli jsem na to byla hrdá - už jsem nebyla to děcko, co řeší zbytečnosti - ale teď se mi vkrádá neodbytný pocit, že mi to vlastně chybí, a že jestli si nedám pozor, sklouznu do uspěchaného, uhnaného mindsetu příliš dospělého života. I když, možná právě to je dospělost - nevím, nebo spíš možná nechci vědět.

Tohle měl být krátký článek. Ouha.

Nevadí.

Tak zase příště.
 


Komentáře

1 Griptape | Web | 25. srpna 2015 v 12:34 | Reagovat

Asi to pociťuji podobně. Táhne mi na 18, a pořád si nedokážu představit, skočit z rozmarného a naivního světa do té reality. Jsem snílek, občas na mě lidi mluví a já je nevnímám, protože zrovna přemýšlím o ještěrce, kterou sem koutkem oka zaznamenala, jak se vyhřívá na silnici. Říkají mi, že se to spraví, že mě "život" naučí vnímat realitu takovou jaká je, po tom, co se spálím. Uvidíme, zatím se jen pohybuji u ohně.

2 Straka | Web | 28. srpna 2015 v 13:33 | Reagovat

[1]: Chápu tě, byla jsem (nebo možná pořád jsem) dost podobná. Hlavně jsem si nikdy nedokázala představit, že bych přestala být ten snílek s bohatým vnitřním světem. Vždycky jsem nesnášela větu "život tě naučí, to tě přejde". Nejhorší na tom je, že svým způsobem se to stane. Čím jsem starší, tím míň mám třeba potřebu být unikátní nebo vyhrazená (dřív jsem byla hrozně hrdá na to, že poslouchám metal, rock a punk, zatímco "ostatní" poslouchají pop nebo hip hop. Teď je mi to jedno a zpětně mi to připadá v podstatě směšný, že jsem se cítila tak "lepší" na základě hudebního vkusu) - v podstatě je mi čím dál tím víc věcí fakt šumák. I třeba vztahy beru mnohem víc v klidu než v šestnácti třeba, ale zase - jak to prožívání není tak intenzivní, máš najednou pocit, že vlastně něco chybí.

Ale je to podle mě taky o tom, jak moc si ten svůj svět dokáže člověk udržet a "ubránit" před tím semletí dospělostí. Pak je taky otázka, jestli je to žádoucí, nebo jestli je ta ztráta vlastně přirozenej vývoj.

Někdy si říkám, že kdyby mě potkalo moje mladší já, asi bych dostala dost po hubě. Neříkáš si to někdy u něčeho?

3 Griptape | Web | 28. srpna 2015 v 15:22 | Reagovat

[2]: Těžko říct. Když jsem byla v pubertě tak ačkoli přez mojí pubertální povahu sem vždycky dala na něčí moudrou radu. Když jsem prostě za něčím šla a někdo mi v klidu vysvětlil proč to není moudré (většinou to byli mojí bráchové) tak jsem prostě vyčkala, a čím sem byla starší, tím víc sem chápala proč to tenkrát nebylo možné. A všechny chyby, ve kterých mi nikdo nezabránil beru jako zkušenost. Myslím, že moje mladší já bylo oproti vrstevníkům poměrně v pohodě :D

4 stuprum | Web | 30. srpna 2015 v 23:23 | Reagovat

Mokvající rány zklamaných nadějí jsou nepříjemné. Podle mě není dospělost ani tak o finanční stabilitě nebo vyplňování daňových přiznání jako o citovém dozrání - uvědomění si svých schopností a aktivním úsilí stát se tím, čím chceme.

5 Straka | 31. srpna 2015 v 14:09 | Reagovat

Mokvající rány zklamaných nadějí teprve čekám. Někde určitě číhají na svou příležitost, aby přišly ve chvíli, kdy je nejmíň čekáš a nejvíc nepotřebuješ.

Je to hezká definice dospělosti. Já začínám malými krůčky, bude mi zatím stačit, když se vlastně doberu toho, čím bych se chtěla stát. Zajímalo by mě, jestli má někdo opravdu vizi toho, jakým člověkem chce přesně být a jde si za ní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama