"Měla bys bejt větší svině,"

28. srpna 2015 v 12:56 | Straka |  Myšlenky
"...protože jinak to budeš mít v životě těžký."

Ani nevím, kolikrát jsem tohle za život slyšela, ale poslední dobou začíná být nárust podobných poznámek alarmující. Nejsem sluníčková osoba a vím, že se asi nedožiju světovýho míru. Vím, že nemůžu všechny spasit. Vím, že lidi jako já to daleko nedotáhnou, ale nedokážu s tím nic dělat, protože mám pocit, že bych tím ztratila esenciální část svý osobnosti. Jednou se mi to nejspíš vymstí.

(...a dál?)



---

"Pro podnikání je stát děsně omezující," začne S. a já souhlasně přikyvuju, ačkoliv sama nepodnikám. "Není to svobodný, chápeš. Třeba povinný příplatky za svátky nebo volno na Vánoce. Proč bych měl někomu platit víc nebo dávat volno? Když tady být na svátek ten člověk nechce, tak tu být nemusí, je tu deset dalších, co tu práci chtějí a co tu na svátky budou. Když budu potřebovat, aby tu někdo byl čtrnáct hodin, tak tu buď bude, nebo tu bude někdo jinej, je to jednoduchý."
"To jim ale nedáváš moc na výběr," namítám. S. na mě nevěřícně zírá. "Jak, nedávám? Dávám. Můžou se svobodně rozhodnout, že tu buď budou - a já jim zaplatím, nebo tu nebudou a já vezmu někoho, kdo tady těch čtrnáct hodin na Vánoce bude."
"A tobě nevadí myšlenka, že bys byl místo s rodinou na Vánoce čtrnáct hodin ve výrobě?" Ptám se užasle a polykám poznámku o novodobém otroctví. S. po mně přes skleničku vína loupne přezíravým pohledem. "Já na Vánoce doma budu," pokrčí nakonec s bohorovným klidem rameny a převede rozhovor jinam.

---

"Říkala si o to," zhodnotí K. kriticky dívku, která v časopise mluví o tom, jak ji znásilnilo dvanáct spolužáků, natočili to a celé video dali na Youtube. "Čím?" Zaraženě se na K. dívám. "Neměla pít." "A to někomu dává právo ji znásilnit?" "To ne, ale je to pudový, chápeš. To vůbec nedokážem pochopit, ty chlapský pudy, to je nebezpečný," podotýká K. a míchá si lžičkou kafe. "Pudy nepudy, copak jsou to zvířata, aby se neudrželi při pohledu na opilou holku?" "Však jsme jenom potlačený zvířata. Je to lidská přirozenost, chápeš. Ti kluci byli vlastně jenom oběti události, víš co - když si vezmeš něco vyzývavýho, tak si o to prostě říkáš." "Takže když si vezmu hodinky a někdo mě okrade, tak jsem si o to vlastně říkala a ten zloděj je jenom nevinná oběť události. Nebo když někoho zabiju, tak je to vlastně v pohodě, protože zabíjet je v lidský přirozenosti." "Pleteš jabka s hruškama. Ty a ten tvůj zasranej feminismus," odkládá K. znechuceně svoji lžičku na podtácek.

---

"Hodně se snažím nekupovat kosmetiku testovanou na zvířatech," nadhodím jen tak v práci. M. zvedne nechápavě obočí. "Proč?" "Viděla jsem nějaký videa a bylo to hrozný." "Nechápu, proč se na to díváš," zhodnotí M. mou nevoli, "já se na to nedívám a tak je mi to jedno." "A vidělas to video z těch kožešinových farem? Jak tam těm liškám propadávaj zakrvácený nožičky železnýma mřížema od klecí a jak si ze zoufalství ukusujou ocasy a umlacují se o zeď?" "Jéžiš, no a co? Já kožichy nenosím, tak je mi po tom hovno."

---

"Jsi pro přijímání uprchlíků nebo proti?" Pokládá mi S. otázku mezi řečí. "Asi nemůžu říct, že bych byla pro nebo proti," začnu opatrně, "obě strany mají silné argumenty. Jsem ale pro diskuzi s chladnou hlavou, protože mě děsí, co se tady během roku stalo z různých lidí. Děsí mě, že v Praze na eskalátoru prý skopli mladou černošku - Češku a řvali na ni, ať táhne zpátky do Afriky, v Brně holce v šátku zase vyhrožovali uřezáním hlavy. Že chlapovi za barákem dělníci řezali větve a on volal policii, že si je jistý, že si imigranti v lese staví bunkr. Že lidi k fotce mimina napíšou "ať chcípne ten budoucí džihádista" a k tragédii, kdy se padesát uprchlíků, rodin s malýma dětma, udusilo v kamionu, napíše pod svým jménem matka tří dětí komentář "doufám, že trpěly, svině, doufám, že jich příště bude sto". Že se na lidi, kterým to nepřipadá v pohodě, nosej šibenice. Že když týpek vyvěsil inzerát, kde nabízel prachy za každýho mrtvýho imigranta, tak mu lidi fakt reálně volali. Že jen minimum lidí s extrémními názory vůbec dokážou vyjmenovat země, odkud sem uprchlíci proudí a popsat, co se tam děje, ale zato mají jasno v tom, že by ti lidi měli mučit, topit a posílat do plynu, přičemž nostalgicky vzpomínají na to, jak to ti Němci s koncentráky dobře vymysleli. Že v anketě, která kladla otázku "Zvolili byste Hitlera, kdyby slíbil, že zbaví Evropu imigrantů, zvolilo 47 procent lidí možnost ano."
S. se na mě dlouze zadívá přes okraj tupláku. "Lidi si můžou říkat co chcou, máme svobodu projevu," poznamená. "To jo, ale tohle už je moc, nemyslíš?" "Proč tě to vůbec sere? Seš snad uprchlík? Nejseš." "Ale snažím se představit si sama sebe v té situaci. Představ si, že bys utíkal před totalitou, obchodem s lidma, válkou. A teď by ses dočetl, že seš nepřizpůsobivá špína a tebe i tvoje děcka by měli postřílet. Jak by ti bylo?" S. zakroutí hlavou a odsune pivo. "Nijak, protože v tý situaci nejsem, takže je mi to jedno. Bereš to moc osobně, moc emociálně." "Já vím, ale kdybych byla v té stejné situaci, taky doufám, že by mi někdo pomohl. Připadá mi, že se vytrácí soucit, hele." S. mi věnuje lítostivý pohled. "Pro lidi je přirozený leda tak bejt sebestředná svině. Jestli si myslíš, že je podstatou člověka nebo nějaké lidskosti soucit, tak seš ještě naivnější, než jsem si myslel."

---

Hrozně často operuju se soucitem, pochopením, tolerancí. Nedokážu křičet na obsluhu kavárny, že jim trvá moje kafe, protože si sama pamatuju, jak jsem se cítila hrozně, když se mi na mé první samostatné směně pokazil kávovar. Nedokážu být nepříjemná na starou paní v Lídlu, která pomalu markuje zboží, nebo na mámu, které řve dítě, protože ačkoliv děti nemám, dobře vím, že dítě (bohužel) nemá vypínač, který by mohla stisknout. Když si potřebuje kolegyně prohodit naléhavě směny, nevadí mi zrušit si schůzku s kamarádkou a jít do práce, protože doufám, že by příště udělala pro mě to samé. Můj muž mi vyčítá, že se sebou nechám příliš zametat, ale mám pocit, že to neumím jinak - neumím myslet jenom na sebe a nebrat ohledy na druhé. Potřebovala bych být někdy jako mí přátelé, ale nevím jak. A nevím, jestli bych to ještě byla pořád já.
 


Komentáře

1 Griptape | Web | 28. srpna 2015 v 15:36 | Reagovat

S takovýma lidma je těžké komunikovat. Lidé zaslepení nenávistí si nenechají vzít vlastní názor, ať už je dobrý nebo špatný. Sami o sobě tvrdí, že nejsou ovce, ale přitom sou ovce jen z jiného stáda. Nic s tím neuděláš i kdyby ses stavěla na hlavu. Je to těžký, ale taky mi to příjde absurdní.

2 stuprum | Web | 30. srpna 2015 v 23:10 | Reagovat

Musíš být silná holka, mně bylo mdle jenom po přečtení těch události.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama