Předem spálené mosty

30. srpna 2015 v 10:23 | Straka |  Myšlenky
Kdysi jsem hrozně milovala písničku What if we could od Blue October.

Jsem ráda, že jsme se mohli potkat, ale mrzí mě, že okolnosti nebyly na naší straně. Kdybychom ale mohli nějak pozdržet svoje životy a setkat se někde jinde a jindy v životě, chtěla bys?

Nikdy jsem se s ní nějak nedokázala ztotožnit po partnerské stránce. Teď si ovšem začínám všímat, že jí začínám svým zvláštním způsobem rozumět po straně přátelské.




Vždycky jsem si říkala, že je to písnička o nešťastné, nenaplnitelné lásce. Což asi je, ale nikdy jsem s ní nedokázala sympatizovat, protože jsem se nikdy nedostala do situace, kdy bych někomu musela říct "miluji tě, ale nemůžu s tebou být". Možná proto, že jsem nikdy nechodila s někým, kdo by byl ženatý (nutno uznat, že je to situace, do které by mi doufám moje morálka nikdy nedovolila se dostat). Taky jsem nikdy necítila potřebu říct "miluji tě, ale nechci ti ublížit". V tomhle jsem asi sobec. Řekli jste to někdy někomu?

Poslední dobou ale čím dál tím víc potkávám lidi, o kterých vím, že bychom dokázali být hrozně dobrými přáteli, kdybychom se ale setkali v jiné životní situaci, za jiných okolností. Jsme stejní, ale máme mezi sebou neviditelnou bariéru, která se nedá prolomit. Protože jsi třeba bývalá mýho současnýho přítele, nebo současná mýho bývalýho. Nebo jsi prostě jenom mladší. Nebo máš už rodinu a jiný starosti. A přesto jsi mi tak divně blízká a vzdálená zároveň. Ale možná si to jenom namlouvám a v realitě tě vlastně vůbec nezajímám.

Třeba ty, hrozně krásná přítelkyně od toho, se kterým jsme i po rozchodu, který proběhl kdysi dávno, pořád kamarádi. Přidala sis mě na Facebooku a já zas sleduju tvůj Tumblr, i když o tom asi nevíš. Sdílíš písničky, co mám ráda, obrázky, co mi visí v pokoji, knihy, které jsem četla snad stokrát. Jídlo, co miluju, citát, kterej jsem si kdysi chtěla nechat vytetovat. Směješ se věcem, kterým se směju i já. Jsi smutná a rozhořčená z toho, z čeho jsem smutná a rozhořčená i já. Jsme spřízněné duše. Ale nikdy si nenapíšeme a když se vidíme - a je to dost často - trapně spolu mlčíme. A pak máme spikleneckou chvilku, kdy mezi námi přeskočí jiskra a mluvíme spolu jako bychom se znaly roky. A pak zase trapně mlčíme. A zase si nenapíšeme. Kdybychom se potkaly na střední, byly bychom nejlepší kamarádky? Nevím. Snad. Zajímalo by mě, jestli to cítíš stejně.
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 30. srpna 2015 v 21:50 | Reagovat

Nejsou to zbytečné strachy či předsudky, které vám brání jedna druhé se otevřít? A BÝT JEŽKOVY VOČI KÁMOŠKY nabíječům navzdory? Koneckonců máte podobné preference i v partnerství, tak proč to zahazovat v životě, který je tak drásavě dočasný.

2 Straka | 31. srpna 2015 v 13:06 | Reagovat

No, ono ti "nabíječi" jsou v podstatě právě to poslední, co na tom celém vlastně řeším (no, řeším - on to fakt není žádný intelektuální problém). I když by mě samozřejmě zajímalo, jestli bychom si sedly, kdyby tam tohle pojítko nebylo.

Spíš jsem přemýšlela nad tím, že i když má člověk s někým něco objektivně hodně společného, prostě si tu cestu k sobě nenajdou. Respektive že ti připadá, že byste si spolu měli rozumět, ale vlastně nerozumíte, a přemýšlíš proč. Dává to smysl?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama